Jdi na obsah Jdi na menu
 


S Olgou na Aljašku !

1. 12. 2009

Miluju letadla a létání...

   Vstup do jednotlivých alb

 Let do AnchorageObrazek

Návštěva Pavla a MarcelyObrazek

 Přejezd do DeanaliObrazek

 DeanaliObrazek

 Deanali HighwayObrazek

 PaxsonObrazek

 Letíme do KatmaiObrazek

 Katmai - medvediObrazek

 Katmai - vlk, racek, orelObrazek

 10.000 kouřůObrazek

 Katmai - návratObrazek

 SewardObrazek

 

 

 

 

Stažení videosekvencí  - formát vmw (nejdřív uložit na disk a pak spustit, videosekvence mají přes 10MB, může chvíli trvat než se spustí)

Medvěd v řece
Obrazek

Lov lososa
Obrazek

Svačinka
Obrazek

Divoká řeka
Obrazek

       

 

 

Olga se rozhodla, že má nějaká volná místa, která potřebuje obsadit a zavolala, zda-liObrazek bych nechtěl vidět Aljašku zblízka . Má první reakce byla, že letos ne, ale poté co jsem tento nápad předal Mirkovi, začínal jsem tušit, že to asi letos bude. Mirek sice taky řekl ne, ale vzápětí volal, že jsme se rozhodli pro to, ji vidět letos . Nezbylo nic jiného, než zavolat Olze a oznámit ji, že volná místa již nemá. Drobný zádrhel vznikl v tom, že v okamžiku, kdy jsem zavolal, je již opravdu neměla . Tuto drobnost záhy na to k mé radosti vyřešila.

Přípravy jsme žádné neprováděli, já si akorát vyřídil vízum do USA - elektronické, to proběhlo k mému údivu velmi rychle. Letenka nám přišla od Olgy mailem. Dopravu do Frankfurtu, ze kterého jsme odlétali, zajistil Mirek letecky z Prahy, s tím, že to je nejpohodlnější a v dané chvíli i nejlevnější. Zapomněl akorát na to, že na Aljašku jsme mohli mít s sebou dvě zavazadla a z Prahy do Frankfurtu s danou leteckou společností maximálně půl zavazadla , tím celkem vyřešil problém, co si s sebou budeme brát. Na straně druhé, nemuseli jsme se tahat s těžkými kufry, dlouho se balit a složitě přemýšlet, co si vezmeme s sebou . Kabinové zavazadlo obsahující naše kompakty a další foto příslušenství je v takovém případě těžší než zavazadlo cestovní . Dle podmínek letecké společnosti se vešlo přesně do 7kg , konstruktéři z Canonu by se asi divili.

Do Frankfurtu jsme přiletěli bez problémů malým nedorostlým letadýlkem, za to za oceán, to nás unášel velký kovový pták.

Obrazek

Obrazek

 

Ten byl teda hodně velký, ze svého sedadla jsem neviděl ani na jednu stranu jeho konec, furt a furt samá sedadla .  Byl to nekonečně dlouho trvající let, hrůza, měli by dávat na tyto trasy něco rychlejšího a nebo tomu ptákovi dát pořádně nažrat, ať to sebou trošku rychleji mrská . Byla to nekonečně dlouhá cesta, Mirek ji úspěšně z velké části prospal, když se náhodou probudil, tak se akorát zeptal, jestli už tam náhodou nejsme, zjistil že ne a pokračoval ve spánku. Naštěstí se neptal tak často jako mé děti , kvůli kterým jsem si musel koupit auto s DVD, abych nemusel každých pět minut odpovídat na tento dotaz. Nemůžu nezapomenout na veselou příhodu s možností dokoupení většího prostoru na nohy - tzv. upgrade . Chvíli jsme o tom s Mirkem uvažovali a pak se zeptali u výdeje letenek kolik to stojí. Tam nám sdělili, že 50 nějakých peněz, ne českých, ale že to vyřídíme až při odbavení. Mezitím jsme se setkali s Olgou a Vaškem, kteří dorazili s ostatními účastníky na letiště. U dalšího okýnka jsme se dozvěděli, že upgrade stojí 100 peněz, ale že je nutné ho vyřídit u jiného okýnka, u toho jiného okýnka to již bylo 150 peněz s tím, že to musíme vyřídit přímo v letadle a přímo v letadle nám sdělili dvě cifry, obě byly 3 místné a ani jedna neměla snahu začínat  číslicí 1 , což nás utvrdilo v tom, že upgrade se konat nebude, protože až by přišel daný mechanik s vercajkem a začal šibovat sedadlo, částka by byla určitě minimálně 4 místná a začínající číslicí 9.  To je ta německá důslednost. O kvalitě jídla se vyjadřovat nebudu, nepokoušel jsem osud, nebyl jsem schopen identifikovat, co nám to dali, byla to blíže nespecifikovaná žlutobílá hmota, lepkavá, mírně páchnoucí, chuť nejsem schopen specifikovat, ale dle toho jak se Mirek tvářil a při zpátečním letu si to již ani nenechal přidělit, zuřivě se té dobrotce bránil, usuzuji, že to muselo být chuťově velmi dobré .

 

 

Anchorage - fotogalerie

Let podle hodinek a místních časů trval mínus 15 minut. 25.7. 11.40 před obědem jsme odletěli z Frankfurtu a 25.7. 11.25 přistáli na oběd v Anchorage, kde nás uvítala Marcela - Češka žijící na Aljašce, která nás pozvala na opékání klobás ze sobího masa. Před letištěm nás čekal autobus, kterým nás vozila Dot, velmi sympatická a ochotná řidička.

Obrazek

 

 Odpoledne jsme strávili v Anchorage, k večeru se rozpršelo.

 

 

 

Obrazek

Obrazek

 

Brzo ráno jsme s Mirkem vyběhli na pobřeží, bohužel, počasí se od večera nelepšilo. Po návratu z pobřeží jsme se nasnídali a poté s celou skupinou vyrazili k Marcele a Pavlovi na klobásky.

 

 

K Pavlovi a Marcele - fotogalerie

Cestou jsme potkali Batmana 

Obrazek

Obrazek

 

Pavel s Marcelou nás přivítali, ukázali dům a Pavel spoustu svých hraček - 4kolky, sněžný skútr, malý buldozer atd. Pro mně nezvyklé, působilo to na mně takovým rozházeným dojmem. Později jsem pochopil, že to je prostě styl zdejšího světa . Ujistil nás, že vše funguje a hrčí. Zaujal mě malý  "buldozerek". Na chalupě na Vsetínsku by to byl dobrý pomocník, viděl jsem před očima, jak bych si prohrnul cestičky a přerovnal terén, který se díky odborným zásahům lesáků stává postupně neprůjezdný . Pro Pavla je velkým pomocníkem. V připadě vzniku požáru, kterých je na Aljašce velké množství je jediná šance, jak nám Pavel vysvětlil, skočit do buldozeru a dělat postupně kolem svého obydlí větši a větši kruhy, které zabrání přeskočení požáru na jeho domeček. V současné chvíli si staví a rozšiřuje svou "chýši", takže ho využívá i v těchto situacích. Kromě toho samozřejmě vlastní pěkného pickupa, který mu slouží k práci atd.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

 

Během opékání klobás, které byly velmi dobré, nám Marcela povykládala o životě na Aljašce. 

Obrazek

 

Já si mezitím sešel k rybníčku, kde se již snažil s foťákem Vašek.

Obrazek

 

 Vašek s Olgou pokecali s Pavlem a Marcelou, Martina velmi důsledně fotografovala detaily Pavlova okolí domu . Nevím proč, ale když jsem šel kolem ní, začal jsem po kapsách hledat špendlik . Její postoj a pekelná soustředěnost k tomu přímo vyzývala. Nenašel jsem ho, reakci Martiny jsem nemohl vyzkoušet .

Obrazek

Obrazek

 

 Dot snad měla z nás "největší foťák", nechtělo se ji jít do autobusu pro stativ a proto zafixovala svou polohu vsedě .

 

Obrazek

 

Poděkovali jsme za výklad a dobré pohoštění, rozloučili se a vyjeli s Dot směrem k NP Deanali. 

 

 

Jedeme do Deanali - fotogalerie

Počasí bylo neveselé, zatažené a postupně se změnilo v deštivé. Míjeli jsme krásnou zajímavou krajinu.

Obrazek

Obrazek

 

 Líbí se mi jejich auta. Místo SPZ naviják a před ním rezerva, na "náklaďácích" krásné nerezové rámy. V duchu jsem si představil, co by mi na takovou výbavu sdělili ochránci zákona  na našich cestách.

Vybavila se mi část rozhovoru s Pavlem, když jsme byli u něj a u Marcely na návštěvě:

"Pavle, vy tady nemusíte mít vzadu SPZ?"
"Musíme."
"Ale ty ji tam nemáš!"
"Hmmm, tak nemám no...."

A život jde dál , žádná křeč .

 

Obrazek

Obrazek

 

 

Deanali - fotogalrie

K večeru jsme dorazili do Deanali. Olga nám vybrala ubytování v River Cabin, velmi příjemné malé dřevěné chatičky.

Obrazek

 

V kempu jsme zašli na večeři a zjistili, že obsluhující číšník je Slovák. Ten nám doporučil si udělat po dobrém jídlu procházku k jezeru, kde žijí bobři, říkal něco o tom, že je to 5 minut cesty. Neváhali jsme a s vidinou fotek krásné přírody a v ní ještě bobři, jsme vyrazili na onen 5ti minutový výlet. Po 40ti minutách chůze do strmého kopce jsem se snažil prodat svůj fotobatoh s 600mm objektivem a dalším příslušenstvím, nikdo jej nechtěl ani za super cenu. Jezero jsme našli, nepočítal jsem údolí, ale bylo to tak za sedmero horami a řekami, bohužel bobři neměli v plánu se ten den fotit. Po krátké chvilce jsme vyrazili zpět. Cestou párkrát zastavili, Vašek zasněně myslel na bobra   a já si cvakl nějakou tu fotku večerní krajinky. Na rozdíl od Afriky je na Aljašce světlo podstatně déle.

Obrazek

Obrazek

 

Mirkovi se během focení na jeho 5D začala objevovat chyba Error 20 , vypadalo to, že 5D poletí oknem , postupným výzkumem jsme zjistili, že to není objetivy, softwarem a ani gripem, ale samotnou zrcadlovkou. Naštěstí se z toho do druhého dne vyspala a pak již fungovala bezchybně. V době, kdy píšu tento přispěvek již vím, že to dělá asi většina 5D Mark II. Číšník měl další den volno, asi věděl proč .

 

 

Jízda parkem Deanali - fotogalerie

Ráno jsme skočili na snídani a nemohli se dočkat příjezdu autobusu, který nás měl provézt parkem. Než jsme se ho dočkali, vyřítila se na nás nějaká americká velitelka v civilu a začala něco vyřvávat anglicky, nevím o co ji přesně šlo, mé sympatie si tedy nezískala. Naštěstí byla poblíž Olga, sice poloviční na výšku i šířku , ale v tu chvíli ještě uřvanější (chudák Vašek, až teď začínám chápat jaké to má doma těžké a proč tráví tak dlouhou dobu s černochy v Africe ), řvala po ní anglicky a americká velitelka se dala s vyvalenýma očima na ústup, při kterém jen tiše něco blekotala. Vašek se jen smál a tiše si mumlal, tady vidíte, jak to vypadá u nás doma, když nesouhlasím s názorem své ženy . Pak dodal, většinou to končí ještě fackou . Olga hrdě ubránila svou tlupu  fotografů, za což ji děkuji, ta baba byla hodně nesympatická a nepříjemná.  Do parku nemohou komerční autobusy ani civilní auta. Za pár minut jsme dostali pokyn k nasednutí do připraveného autobusu a s "obrovskou" radostí zjistili, že ho bude řídit ta, teď to nechám na fantazii čtenářů, ať nekazím mládež, paní. Byla pravým opakem naší skvělé Dot. Naštěstí, po pohovoru s Olgou, již byla trošku klidnější.

Na obloze se honily mráčky, krajinka byla víc než hezká, bohužel vystoupit z autobusu jsme nemohli, jen na místech určených k pauze. Krátce po vjetí do parku jsme viděli medvěda, jak si to brouzdá přes řeku. Dotyčná nám na chvíli přibrzdila, sice krátce, ale přibrzdila.

 

Obrazek

Obrazek

 

Zvyklí na naši Dot, která nám zastavovala, kde jsme chtěli, jsme si té chvilky nevážili . Uháněla s námi dále parkem, po velkém kravále vždy přibrzdila a pokračovala dál. Krajina byla fascinující, zcela zásadně měnila svůj ráz.

Obrazek

Obrazek

 

Před cílem cesty a pauzou na oběd se všichni nahrnuli na jednu stranu autobusu a řvali, ať zastaví, pak řvala i Olga a Vašek, nakonec se podařilo. Viděl jsem v dálce nějakého psa v jezírku nebo něco tomu podobného, všichni zuřivě fotili, já si vytáhl svůj drobný objektiv, dvakrát s ním praštil nechtě Vaška po hlavě, ten mi pak raději udělal místo , připravil se a dobrá žena nastartovala motor. Jsem si říkal, asi chce, ať si vyzkouším funkci stabilizátoru obrazu na té 600mm, jenže ona pak ještě navíc vystřelila kupředu a snažila se napodobit Schumachera. To už jsem nezvládl ani se stabilizátorem, byl jsem rád, že se neválím po zemi. Zasunul jsem se zpět do uličky, opět přetáhl Vaška objektivem a vyrazil zpět ke svému sedadlu. Lenka prohlásila na její adresu nějaké nepěkné výrazy, které zde nemohu tlumočit (Lenka ze Slovenska, ne moje Lenka, ta takové výrazy ani nezná!) . Stihl jsem akorát párkrát stisknout spoušť, pak jsem zjistil, že to byl los v jezeře. Na druhé straně, nebylo to zase až tak pěkné zvíře, kvůli kterému bych se musel rozčilovat .

Obrazek

Úspěšně jsme dojeli na konec parku, kde jsme se naobědvali, zhlédli ukázku rýžování zlata a cvičení psů.

V okamžiku kdy Olga viděla, jak jednoduše lze vylovit z vody kousky zlata v relativně krátkém čase, popadla kameru a začala si postup podrobně natáčet. Evidentně se jí honily hlavou myšlenky, že jednodušší bude vlézt na chvíli do vody, nalovit si pár kousků zlatých šupinek, než se otravovat se skupinou věčně nespokojených fotografů, ve které má každý svůj názor a samozřejmě jen ten jeho je ten správný .

Mirek sponzorovaný bohatou firmou v poklidu seděl a v duchu počítal, jestli by to bylo rentabilní . Dle jeho úsměvu se dá usuzovat, že zlaté kousky se mu líbily, ale ta voda byla fakt studená, to zas za to nestálo .

Obrazek

Obrazek

Obrazek

 

 Po ukázce jak se dá jednoduše, rychle a relativně bez velké námahy dorvat ke zlatu, nás čekala ukázka cvičení psů. Moc jsem z toho moudrý nebyl, eskymák připoutal ke 4kolce smečku psů, to jsem předpokládal, že ti psi ji potáhnou, ale pak ji nastartoval a psi vyrazili vpřed. Nevím, zda-li ten motor hrčel jen tak, aby povzbudil psy a nebo jestli ty psy hnal před sebou .

Obrazek

Po této ukázce jsme naskákali do autobusu a vyrazili zvýšeným tempem zpět. Cestou jsme si vynutili pár zastávek, při kterých jsme blýskli přenádhernou krajinu.

 

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

 

 

 Těsně před cílem jsme potkali opět nějaké zvíře, ale v tom fofru jsem nestačil postřehnout co to bylo . Byl to opět styl jízdy "nezastavujeme, jen přibržďujeme". Prohlídl jsem si to až na hotelu v noťasu.

Obrazek

Obrazek

 

Do cíle jsme dojeli zdárně. Zašli na večeři, slovenský číšník se preventivně nenacházel v práci, takže bobry jsme s ním nemohli rozebrat , za to jsme viděli něco jako veverku, byl jsem poučen, že to není veverka, ale něco jiného, odborný název přetlumočí na požádání Rosťa .

 

 

Deanali Highway - fotogalerie

Obrazek

Ráno po dobré snídani jsme vyrazili přes Deanali Highway do Paxsonu. Byla to nádherná cesta, žádný asfalt, pěkně ujetá a rovná šotolinka, nebál bych se říct, že rovnější než naše dálnice . Mirek s Lenkou si vyfotili jezírko a hned zkonzultovali výsledek.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Na obou stranách fascinující výhled na krajinky, kopečky, lesy, jezírka, prostě nepopsatelná nádhera. Počasí se nám střídalo od modré oblohy až po drobný déšť, kdy se ukázala duha.

 

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Nejen Mirka s Lenkou zaujaly odrazy v jezírku. Promítly se i na čip mého 5DMII .

Obrazek

Obrazek

 

Zhruba na půli cesty jsme se zastavili na oběd u malé "hospůdky", pěkná samotka, v okolí tak 150km nic než příroda. V hospůdce zanechávali noví návštěvníci podepsaný dolar, který majitelka připíchla na stěnu a tím zvýšila hodnotu stavení . Zkusil jsem si představit toto u nás. Návštěvníci by loupali stěny, takže by to byl nekonečný příběh si takhle bar vyzdobit.

 

Obrazek

  

Žili tam manželé spokojeným životem, provozovali bar, aerotaxi, pumpu a přes zimu dělali průvodce turistům.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Spokojený klidný život, sice bez přetechnizovaného světa, ale na druhé straně v krásné přírodě. Součástí těchto samot je v okolí jejich stavení několik mnoho dopravních prostředků, pravděpodobně některých i funkčních. Od 4kolek až po letadlo.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

  

Po obědě nám paní ukázala jejich chaloupku, Olga si hned vyzkoušela, jak bude vypadat převlečená za eskymačku , komentář Vaška zde tlumočit nebudu, viděl jsem, jak dovede být Olga agresivní .

Obrazek

 

Po obhlídnutí domku a blízkého okolí si Dot zahrála na modelku a poté jsme pokračovali dál do Paxsonu. Ve fotografování nám zabránil dým z hořícího lesa.

Obrazek

 

Paxson - fotogalerie

Vašek s Olgou všechny ubezpečili, že do Paxsonu dorazíme v odpoledních hodinách, takže bude možno si město v klidu projít, doplnit zásoby atd. Na základě této informace jsme si s Mirkem naplánovali prohlídku města a já začal vzpomínat, co vše jsem zapomněl vzít s sebou a co si budu muset koupit.

Po pár hodinách jsme objevili po levé straně čerpací stanici a vedle ní motel s nápisem Paxson. Nastal okamžik, kdy jsme se podívali na Olgu, jestli se již blíží ono velké město. Dot zastavila, Olga vyběhla, pokecala s místní osobou a s radostí nám přišla oznámit, že se právě nacházíme v Paxsonu .

Obrazek

Procházka městem se celkem urychlila. Město tvořil motel, čerpací stanice, za motelem stodola s obrovským agregátem na výrobu elektřiny a vrakoviště, které je u každého takového stavení. Byla to nádhera. Na dotaz Mirka, kolik zde žije lidí, se místní hluboce zamyslela a poté vyjmenovala asi pět jmen, ale hned doplnila, že ten pátý tam není celý rok, takže ten se nepočítá . Rozhodli jsme se jít projít po okolí, to nám zase místní oznámila, že nikam nemáme chodit, protože se tam potuluje medvědice, která nemá zrovna dobrou náladu .

Za motelem byla "pumpa", ta mě nadchla, musela splňovat snad všechny evropské normy . Představil jsem si náš stavební úřad, odbory životního prostředí atd. .

Obrazek

Obrazek

Veselá chvilka nastala při objednávání večeře. Po pravdě řečeno, nedával jsem tomu moc šancí. Usadili jsme se, přestěhovali pár stolů a čekali na obsluhu. Přistoupila k nám paní s nabídkou jídel. Nastaly různé kombinace steaků a k tomu varianty - propečený a nepropečený, s hranolkama nebo s opečenou cibulkou. Toto jsme několikrát změnili a obsluhu dokonale zmátli. Dlouho jsme se takhle nenasmáli a čekali jsme jakou kombinaci jídla dostaneme.  Objednávání večeře skončilo v křeči smíchu.

 

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Během přípravy steaků jsme rozebírali téměř hodinové objednávání .

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Steaky, které nám donesli, byly dobré. Navečeřeli jsme se a přemístili do pokojů. Pokoje byly čisté a večer proběhl večírek, který se vydařil. Paxson nám zůstane vrytý do paměti určitě velmi dlouho.

 Před večeří mi na pozdrav zamávala mláďata dřemlíka tundrového.

 

Obrazek

 Ráno jsme se nasnídali, obsluha se nenechala nijak vykolejit a fungovala svým poklidným tempem. Po snídani jsme vyrazili směr Anchorage. Cesta byla zahalena dýmem z hořících lesů. Vzpomněl jsem si slova Marcely o požárech na Aljašce, který dosahuje až šestiset ročně. Dot zastavila u pumpy a Martina se zhlédla v Aljašském fousáči, který měl prodejnu se zábavnou pyrotechnikou, kterou byl ochoten bránit se zbraní v ruce .

Obrazek

Obrazek

 

Martina s ním ladila postavou, ti dva se museli dlouho hledat , nakonec si povykládal s Olgou.

Obrazek

Obrazek

 

Cestou jsme se zastavili na oběd. U motorestu jako u jiných staveních bylo letadýlko a další dopravní prostředky nezvyklé pro našince.

 

Obrazek

Obrazek

 

 

Po obědě jsme pokračovali v jízdě a průběžně dělali přestávky na focení.

 

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

 Večer jsme dojeli do Anchorage, ubytovali se v pensionu a zašli s Mirkem na večeři. Po večeři jsme se zašli podívat na pobřeží na západ slunce.Těšili jsme se na ráno, na hlavní část naší cesty a to na přesun do NP Katmai.

Obrazek

 

Cesta do N.P. Katmai - fotogalerie

 V pensionu, kde jsme byli ubytovaní nám Olga domluvila možnost si nechat po dobu co budeme v Katmai zbytek nepotřebných věcí, ať se se vším netaháme a neřešíme problém s hmotností zavazadel. Obsluha hotelu nám akorát připomněla, že klíče od pokojů musíme odevzdat před odletem na recepci, po návratu budeme bydlet v jiných pokojích.

Dot nás ráno převezla na letiště, kde jsme nastoupili (bez jakýchkoli kontrol, rentgenů a protivných úředníků) do místního letadla pro 27 lidí. Letadlo vypadalo zachovale, bylo o něco starší než já, Mirek usedl k oknu, vytáhl průpisku a se slovy můj deníčku, začal psát.

Obrazek

Zeptal jsem se, co spisuje, ještě jsme tento den nic nezažili, jen úspěšné nastoupení do letadla. Mirek na toto neodpověděl. Tvářil se vážně, vzpomínal na rodinu. Poté, co nám průvodčí rozdala špunty do uší, řkouce, letadlo je trošku hlučnější a vzpomínce na slova Rosti, který tuto část cesty absolvoval před nějakou dobou a do teď ji má hluboce zarytou v paměti a Vaška, který mi vesele popisoval, jak se Rosťa naučil modlit, mi došlo, že Mirek sepisuje závěť .

Já sice letadla moc v lásce nemám, ale neměl jsem z toho nikterak špatný pocit. Kravál na střelnici, při odstřelech a ohňostrojích je daleko větší, hluk letadla mě z míry nevyvedl. Obsluha byla perfektní, příjemná, kromě špuntů do uší, které jsem odmítl, jsme dostali pití, sušenky, dobrotky, prostě pohoda. Pilot řídil letadlo ručně, žádný počítač s Windows Vistama, který v půli cesty zkolabuje, no prostě pohoda. Pohodlná křesílka a prostor na nohy, krásný výhled z okna, viděl jsme i na vrtuli, což mně uklidnilo. Byl jsem v klidu. Pilot přistál naprosto měkce, bez skákání tam, kde měl, v King Salamonu. Autobusem nás převezli k řece, ze které jsme pokračovali hydroplánem. Opět žádní úředníci , ne že bych je neměl rád, ale prostě mi nějak nechyběli. Jediné co na "letišti" měli byla váha, na které jsme se museli zvážit. Dle hmotnosti nás rozdělili do skupinek, které hydroplánem přemístili do Brooks Lodge Katmai. Startovalo to z hladiny, stáří toho stroje nedovedu odhadnout, zvukem a letem  to připomínalo rozdrážděného čmeláka. Některé hydroplány měly vrtule dvoulisté, vybrali jsme si s Mirkem s čtyřlistou vrtulí, ať tam je nějaká rezerva .

Obrazek

Obrazek

 

Počasí se zhoršilo a začalo k naší velké nelibosti pršet. Před přistáním jsme viděli na jezeře jeden hydroplánek vzhůru nohama, nad vodou čněly jen lyže a kolem lítal vrtulník. Dle barvy okolo kroužícího vrtulníku, nebyla černá, ale červená  , jsme usoudili, že to asi všichni přežili , což se později potvrdilo. Nás dopravili i s batohy celé, bez mezipřistání a vyhlídkové podvodní plavby .

 

 

Konečně jsme v  Brooks Lodge Katmai - fotogalerie

Po přistání hydroplánu nás nahnali do místnosti, kde proběhlo školení. Snažili se nám vysvětlit, jakou minimální vzdálenost máme od medvědů dodržovat, že nemáme chodit tiše, ale máme mluvit, ať se připadně medvěd nelekne. Na tabuli nám nakreslili mapku parku. Dovedu se ztratit i na rovné cestě, nesnažil jsem se ji ani nijak zapamatovat, byla to pro mé oko jen změť čar .

Obrazek

Poté co jsme odkývali, že všemu rozumíme a je nám vše jasné, nás vpustili do parku. Šli jsme si pro zavazadla a ubytovat se. Nestihli jsme je ani odnést na pokoje a už jsme zahlédli na několik desítek metrů medvěda, volně pobíhajícího . Byl to obrovský kolos. Všichni bez vyjímky vytáhli foťáky a začali zoufale a rychle cvakat. Pršelo, obloha byla totálně zatažená, venku šero, no světlo pro focení jako stvořené. Ovšem ta vidina, že se počasí taky může ještě zhoršit a vzpomínku na pilotku autobusu v Deanali, že už taky nemusíme dalšího medvěda potkat, jsem plnil rychle kartu a zachytával každý jeho pohyb. Míšovi se to líbilo a vyrazil naším směrem. Strážci parku nás odehnali kousek stranou, ať má míša prostor a my fotili a fotili, jen proto, aby jsme další dny zjistili, že medvěda zde nepotkat nejde a tyto fotky za krásného světla mohli vymazat .

Obrazek

Ubytovali jsme se, nastal okamžik, kdy Mirek sáhl do kapsy a vytáhl s údivem klíče od pensionu v Anchorage , jsme se zase zasmáli. Chatky byly malé, útulné, pro 4 lidi se záchodem a sprchou. Vyrazili jsme na prohlídku parku. Neustále pršelo. V parku byl pohyb neomezen. Zastavil nás strážce a oznámil nám, ať jsme tiše, spí tady medvěd a je nerad když ho někdo budí... Vzpomněli jsme si s Mirkem na "školení", kde nám zdůraznili, nechoďte tiše, chlupáči se mohou leknout . Sotva člověk vyjde ven, změna situace, choďte tiše, spící chlupáč nesnáší, když ho někdo budí . Měli jsme v tom s Mirkem jasno.Nešťourali jsme do chlupáčů klocíkem, aby se natočili správným směrem na focení a tudíž nám neměli důvod ubližovat. Rozhodli jsme se s nimi vycházet kamarádsky .

Nacházely se tam plošiny, ze kterých byl rozhled na místa s nejčastějšim výskytem medvědů. První plošina se nacházela za mostem, z té se dali fotit medvědi v jezeře a na zelené louce.

Obrazek

Obrazek

 

 Z této plošiny se pokračovalo kousek lesem, kde občas zpoza křačku vyskočil medvěd  a došlo se k řece, kde byly zbývající dvě plošiny. Jedna u vodopádu, asi nejzajímavějši místo pro focení medvědů při lovu lososů a druhá zhruba o 100m níž, po proudu řeky.

Obrazek

 

Ze strachu ze zhoršení počasí jsme dál plnili paměťové karty. Večer jsme se odebrali plni zážitků uklidněni nalovenými snímky na večeři a poté na pokoje. Noc téměř celá propršela. Ráno jsem si přivstal, vyběhl ven a málem umrzl. Počasí bylo sychravé, teplota nízká a do toho fučel vítr. Bylo šero. Asi po hodince se obloha začala trošku protrhávat, byl to zajímavý pohled a ještě zajímavějši barvy. Nad námi se táhly mraky a v dáli svítilo slunce.

Obrazek

Skočili jsme na snídani a vydali se za medvědy. Celý den jsem poctivě sledoval jejich techniku lovu a přitom je fotil. Gigabajty dat se na karty jen hrnuly a já ve volných chvílích přemýšlel, jak to budu třídit.

 Obrazek

 

Snažil jsem se nafotit medvídky ve všech taktikách lovu. Jeden sebou házel do vody, jako by ty ryby chtěl zalehnout, druhý jednoduše stál na okraji vodopádku a čekal až mu skočí losos do huby, další se oháněl tlapkou ve vodě, jeho kamarád se rovnou celý potápěl a pak se ukázal mladý míša, který lovil neskutečným tempem.

Obrazek 

Obrazek

Obrazek

 

Sledovat je, jak se jeden olizuje a další zručně rybu chytnou a ještě zručněji ji jedním pohybem stáhnou z kůže, bylo velkým zážitkem. Člověk si v tu chvíli uvědomoval, že s fotografem by se asi taky moc nepáral. Hlavně to rychlé svlečení z kůže, to se mi moc nelíbilo .

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

  

 Začal jsem cvakat tou spouští již trošku s rozvahou, ale najednou se ukázal na jezeře nádherný vlk a rychlost přenosu dat na paměťovou kartu byla v tu chvíli nedostatečná . Já si vlka vyfotil, Mirek ho chytnul .

 Obrazek

 

Diskutovali jsme s Mirkem o pořízených fotkách medvědů a vlka. Mirek v půli věty začal opět zběsile na kartu cpát další data, v podobě sekvence snímků. Zahlédl orla bělohlavého, nelenil jsem a směrem kam se Mirek díval, jsem se rychle natočil a cvakl  . Na obrazovce zrcadlovky se objevil orel, chtěl jsem ho smáznout, nebyl až tak podle mých představ, ale Mirek mi začal divoce ukazovat, že ho má taky a dokonce i s ulovenou rybkou v drápcích. Vyzvětšoval jsem si snímek na displeji zrcadlovky a hrdě prohlásil, že není sám kdo má orla s rybou .

Obrazek

 

 Dvě 64GB karty mi k večeru ohlásily, že jsou již plné a já opět začínal tušit, že výběr fotek bude velmi těžký. Kdybych poslechl na jednom z workshopů lektora a řídil se jeho slovy, že nejideálnější karta je 4GB, 8GB je již hodně, měl bych to přebírání fotek asi tak čtyřicetkrát jednodušší . Uvědomili jsme si s Mirkem, že třídění přebírání fotek bude při tomto tempu plnění karet opravdu zcela nereálné a usoudili, že s tím něco musíme udělat . Mirek do toho prohlásil, že dokud nepřebere všechny nafocené fotky, nepojede na žádný dalši fotovýlet. Obdivně jsem se na něj podíval. Propočítal jsme zhruba dobu zpracování dat z paměťových karet a oznámil mu, že tak dlouho sedět doma nevydrží .  S výsledky jsme byli spokojeni, neměli jsme strach ze zhošení počasí, měli jsme nafocené medvídky, vlka, orla, co si víc přát. Přestalo to být v tom hektickém stylu, hele medvěd a rachot závěrky . V klidu jsme čekali na souboje medvědů, případně až si chytne lososa a další zajímavé scenérie. Medvědi si chránili své území lovu, v okamžiku kdy se snažil jiný medvěd zabrat místo stávajícího, postavili se proti sobě a začali na sebe mohutně bručet. Málokdy to skončilo rvačkou, slabší to pochopil a odešel na místo jiné.

 

Obrazek

Obrazek

 

Zajímavá situace nastala v okamžiku, kdy některý z medvědů dlouho rybku nechytl. Začal se většinou rozhlížet po svých kamarádech a jakmile něco chytli oni, pokusil se jim rybku sebrat. To skončilo vždy rvačkou.

Obrazek

Mladý medvěd, kterému šel lov nejlépe po chycení ryby na nic nečekal a uháněl pryč.

Obrazek

Obrazek

 

Při pohledu do očí jednoho z medvědů, který dlouho nic neulovil, jsem se snažil odhadnout, kdy ho napadne myšlenka chytnout si fotografa .

 

Obrazek

Bylo by to výrazně jednodušší než chytat lososa . Rybáře z vody občas vyhnal, ti mu kradli rybičky , koho by to nevytočilo. Poblíž se vyskytovali racci, kteří čekali na něco k snědku. Medvědi jim však nic nechat nechtěli, neměli v plánu se dělit o své úlovky ani s těmito opeřenci. Co si racci neukradli, to neměli.

Obrazek

 

 

 

  

 Výlet do Valley of Ten Thousand Smokes - fotogalerie

 Další den jsem se rozhodl udělat malou pauzu s focením medvědů a vyrazil na výlet do údolí, které vzniklo sopečnou činností - Údolí 10.000 kouřů. Mirek zůstal u medvědů. Cestou nám řidič zastavil, vystoupili jsme, průvodce podal výklad a my udělali pár fotek.

 

Obrazek

Obrazek

 

 Pokračovali jsme autobusem na vyhlídku, ze které šla vidět větší část údolí. Průvodce nás upozornil, ať ti co se necítí na namáhavější procházku, dále raději nepokračují a zůstanou na vyhlídce. Na první pohled to byl malý kopeček a tak jsme vyrazili na cestu dolů do údolí.

 

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Šlo to lehce a nechápali jsme, proč nás upozorňoval na nějakou namáhavou chůzi. Já měl na zádech svůj fotobatoh.  Kolem nás nádherná krajina a rozhled, zcela jiný než u medvědů a v Denali. Sešli jsme ještě hlouběji na dno rokliny, ve kterém se řítila řeka a vytvářela divoké peřeje. Na první pohled vypadalo vše malé, neuvědomil jsem si, že člověk nemá srovnání a okolo je vše velké, takže řeka byla malá jen v poměru k okolním skalám a srázy, které se mi zdály být dvoumetrové byly padesátimetrové. Prozkoumal jsem nejbližší okolí, nacvakal pár fotek a domluvil se s Mirkou, že se zajdeme podívat ještě na jedno místo k soutoku řek. Mirka souhlasila, řekla mi, ať počkám a odskočila pro Martinu, která sešla na břeh řeky. Já se šel podívat blíž k vodopádku, bohužel jsem nějak špatně odhadl strmost srázu a octl jsem se dole trošku rychleji než jsem čekal. Když už jsem tam byl, vyfotil si, co jsem chtěl a pak marně přemýšlel, jak se dostat zpět na plošinu .

 

Obrazek

Obrazek

 

Než se mi podařilo objevit nějakou cestičku zpátky, Mirka s Martinou místem kde jsem ji původně čekal, proběhla a šla k soutoku. Já nahoře potkal akorát Milana s průvodcem. Milan se mně ptal, jestli nevím, kde je jeho Martina, sdělil jsem mu, že šly pravděpodobně s Mirkou k soutoku, ale nevím kudy se tam jde. Milan se poptal průvodce, ten nám vysvětlil cestu. Vyrazili jsme zhruba udaným směrem, co se nám snažil průvodce vysvětlit, nevím proč, byl to směr k těm srázům, nějak mě to tam přitahovalo , průvodce se zděsil a šel raději s námi. U soutoku jsme se všichni zdárně setkali, udělali pár fotek a vyrazili na zpáteční cestu.

 

Obrazek

Obrazek

 

Ta již tak veselá jako cesta dolů nebyla. On ten kopeček byl docela strmý. Vzpomněl jsem si na cestičku k bobrům . Tato byla sice kratší, ale o to strmější. Po celou dobu nám svítilo na cestu sluníčko, počasí bylo pěkné. Bez zastávek jsme se autobusem přemístili zpět. Po návratu si Mirka postěžovala Vaškovi o mých odhadech vzdáleností atd. Vašek řval, že o mně přerazí stativ, akorát jsem se ho nezeptal, jestli můj a nebo ten jeho . Svůj jsem raději schoval .

Večer jsem se šel podívat na medvědy, ale to se již obloha opět zatáhla a drobek pršelo.

Poslední den dopoledne jsem strávil na první plošině, mírně pršelo. Vyfotil jsem si na rozloučenou medvěda v jezeře a trávě.

Obrazek

 Pak už pro mně přiběhl Vašek s Olgou, kde se toulám, letadlo už čeká. Nezbylo než se s chlupáčema rozloučit. Obejmout se nenechali . Nastoupil jsem do hydroplánu těžší o stovku gigabajtů dat a odletěl zpět do Anchorage.

Obrazek

 

Seward - fotogalerie

Ráno nás Dot převezla do Sewardu. Vystoupili jsme z autobusu, obloha byla blankytně modrá, počasí nádherné. Olga se šla porozhlédnout, kde nás čeká loďka, kterou měla zamluvenou. Prošli jsme se po přístavu, v dálce nad vodou sedala mlha. 

 

Obrazek

Obrazek

Nastoupili jsme na loď a vyrazili směrem k ledovci. Mlha nám bránila ve fotografování vyder mořských, kosatek, ptáků a dalších tvorů.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

  

I přesto to byl výlet plný nezapomenutelných zážitků. Se vzdalujícím se pobřežím houstla mlha a klesala teplota, chvíli jsem se klepal zimou, nechal jsem v autobuse bundu, po pár dalších kilometrech jízdy a dalším snížení teploty vibrace mého těla ustaly  , docela jsem v tu chvíli záviděl Mirkovi jeho novou teplou bundu a kulicha na hlavě . Loď se za jízdy kymácela, udržet šestistovku v ruce nebylo až tak snadné. Těšil jsem se, až zastavíme, bohužel po zastavení to bylo ještě horší.

U ledovce se obloha rozjasnila a mlha ustoupila, pohled na ledovec byl fascinující a zvuky které vydával ohromující. Byla to obrovská masa ledu, ze které se šířil rachot praskajícího ledu.

Obrazek

Obrazek


Obrazek

 

 Mlha se držela nad vodou a vytvářela pěkné obrazce.

Obrazek

Obrazek

 Obrazek

 Při zpáteční cestě většina účastníků pod tíhou zážitků a monotónního zvuku lodi usnula. To že usl i hlavní "kameraman" Olga, to tak tragické nebylo, ale že spali i ti, co měli pilotovat tu loď, to mně silně znervózňovalo. Zvláště, když jsme míjeli malé ostrůvky a další lodě . Představa, že nabouráme, já spadnu do té studené vody, žádná mořská vydra v dohledu co by mně zachránila, mně děsila.

 

Obrazek

Obrazek

 

Vracíme se domů

Při přesunu zpět do Anchorage nám Dot zastavila na odpočívadle, ze kterého byla vyhlídka na krajinu a očekával nás tam krkavec, který se chtěl s námi rozloučit. Mirek si s ním celkem rozumněl. Podělil se s ním o sušenku a my si ho v klidu vyfotili. 

Obrazek

 Den byl v rytmu balení tašek a fotobatohů. S tím jsme s Mirkem problém neměli. Tašky nám hmotnostně problém nedělaly a fotobatohy se vešly do předepsaných 7kg . Let do Frankfurtu proběhl bez problémů, jídlo jsme preventivně odmítli. Mirkovi se podařilo naše zavazadla poslat rovnou až do Prahy, takže ve Frankfurtu jsme měli více času na přemístění k letadlu směřujícímu do Prahy. Po přistání v Praze a opouštění letiště se na mně těsně před východem vrhnul celník a následovaly otázky odkud jedu, jsem mu řekl, že z Aljašky, na to on mi řekl, že tím pádem z Kanady, no nejsem už taky nejmladší a vím, že úředníkům se nemá klást odpor, tak jsem přikývnul hlavou, že z Kanady , dále následovaly otázky co všechno vezu ve své tašce, Mirek se začal smát, což neměl dělat, protože dobrý mužík zajásal a hned se pustil i do něj. Odchvátali jsme k rentgenu a museli zodpovědět na otázky typu, kdy, proč a za jakým účelem. Nechat projet zavazadla rentgenem, úředník velmi poctivě zkoumal obrazovku, zda-li nemám ukrytého ve fotobatohu medvěda a pak na to kápl, že jsme si určitě nakoupili celou tu fotovýbavu v té Kanadě . V tu chvíli se zároveň odněkud ozvalo směrem k celníkovi, "kdyby ses lépe učil, mohl si jet s námi a nemusel jsi tu postávat u rentgenu", jsem se rozhlédl kolem sebe a viděl jen celníka a Mirka , což mně utvrdilo v tom, že věta patřila skutečně celníkovi a že jsme opravdu již doma v Česku .

Tím naše cesta skončila, já nasedl na pendolino a vyrazil směr Ostrava.

Olgo, bylo to moc pěkné. Zorganizovala jsi to, jak je Tvým zvykem, vše velmi dobře, nenudil jsem se ani chvíli a určitě budu na tuto akci vzpomínat hodně dlouho. Zároveň samozřejmě patří dík i Vaškovi za podporu při focení a všem ostatním účastníkům za příjemně a bezproblémově strávené chvíle. 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

(Veverka, 13. 2. 2010 10:44)

Dobrý den, vůbec nemám ve zvyku reagovat na články, ale Váš mě prostě nadchnul. Včetně fotek. Olinku s Vaškem znám dlouho a tak jsem se opravdu pobavila Vaším vyprávěním. Doufám, že se s Vámi někdy potkám osobně na některé akci ,které Olinka pořádá. Díky moc. Nashledanou Dana.

Pochvala

(Bodlinka, 15. 12. 2009 11:26)

Prima stránky s bezvadným povídáním a fajnovými fotkami. Chválím, moc ráda jsem sem nakoukla. Díky za zážitky :) Monika-Bodlinka

Aljaška

(Věra, 13. 12. 2009 19:17)

Alaska-co říci-země nevlídná,tvrdá pro život člověka..země vod,lesů,ledovců i nádherné květeny.To vše jste ve svých fot.záběrech zachytil.Jardo, pro Vás nezapomenutelný zážitek-pro nás zážitek zprostředkovaný Vašími fot.záběry,máte talent pro zachycení krásna.Lovící medvídci-nádhera. Slovní doprovod bez komentáře, vždy vtipný prostě O.K.

Musím Vám to pochválit.......

(Helena , 3. 12. 2009 19:00)

Krásné fotky, milá společnost, půvabné povídaní........musím Vás pochválit, pane fotograf. Snad budete ve svých článcích pokračovat, aby mé oko mělo co číst....:-))

Ahojky Jardo

(lichoočko, 2. 12. 2009 14:33)

Nazdár Jardo.
Máš to špica,překrásné povídá,které příjemně doplňují fotečky.Skoro jako bych tam byl !!!!!
Luboš-Lichoočko a Moni.

Krása

(Alex, 2. 12. 2009 8:14)

Nazdar Jardo, ty fotky jsou fakt sůůůůpr, čau.

Nááádhera

(Raimund, 1. 12. 2009 22:13)

Jardo, fakt perfektní!!! Super fotky i čtení. Jen tak dál!